První rok za náma

Na začátek malé zamyšlení. Má to vůbec cenu? Má cenu se pokusit o konstruktivně podanou informaci, povzbuzení klientů a načrtnutí nové a lepší budoucnosti? Aha.. jenže to už tu bylo... a je tomu přesně rok. A za ten rok se vlastně nic nezměnilo... naopak, spíše zhoršilo a nebo lépe řečeno, tak nějak vše vystagnovalo a pozitivních zážitku není moc. No jo, klasické Přemkovské brečení... Jenže opět to nikdo nevidí z té mé strany... a vlastně co, moje články, prosby a příspěvky stejně nikdo nečte, takže proč si tu otevřeně nevylít srdce, že ;) ... ale přeci jenom, zkusím být co nejobjektivnější, protože druhý náhled mi nikdo nedá. Takže retrospektivně celý rok až do teď.

Obr.1 - Prvnotní nástřel loga Power tréninků, ze slova Powder neboli Prášek

Připomenu, jak jsme před rokem začali. Druhá polovina roku 2018 a první polovina roku 2019 byla z mého osobního pohledu pro mě úspěšná a plná energie a tak po novém roce začali s Lůcou první separatistické myšlenky, které vyvrcholily podporou se trhnout majitelem Uličník Gymu v květnu a následné separaci ke konci června 2019. Důvodu? Postupný rozklad a nefunkčnost Brutal kruháče, lhostejnost ze strany pana šéftrenéra a ostatních, nedocenění mé osoby a využívání z jeho strany pro svoje vlastní obohacení. No řekněme si... který člověk by tohle vydržel tak dlouho? No já od roku 2013. Ano, dalo mi to hodně, ale v mém osobním životě to byla vlastně chyba a chycení se do sítě, ze které se už nemůžu vyhrabat. Každopádně po rychlé realizaci a jednání jak ze strany pronajímatelů, tak ze strany Multisportu, kdy se nám vše podařilo dojednat včetně webovek (díky Jirko), rezervačního systému, smlouvy se Sokolem, Uličníkem a Multisportem... během 14 dní!!! Wow!! Ono to jde! Motivace v tomto případě byla obrovská, za zády více jak 100 lidí, kteří ke mě pravidelně chodili cvičit a vyjádřili podporu a myšlenka byla "tréninky vést pouze dočasně, do nového roku maximálně, než se to nějak usadí a pak si najít normální práci". Jak naivní to byla myšlenka... Myšlenka vybudovat něco pro okruh přátel a kamarádu, co to budou mít rádi, budou moci regenerovat, kooperovat, prožívat společně zážitky, pomáhat si, chodit ke mě přijít na jiné myšlenky a odeagovat se od práce... Prostě něco jako sportovní oddíl, kdy je každý vítaný... Pěkné ne?

Obr.2 - 1.7.2019 proběhl první oficiální Power trénink - Outdoor ještě na původním workoutovém hřišti na Slovinské. Z účastníků na fotce nepočítaje trenéra, už chodí občas jen Kuba

A tak jsme k 1.7.2019 začali! 2x venku, 2x v Sokolu a 1x v Uličníku. Museli jsme se hodně snažit a dát do toho vše, přeci jenom hodně lidí bylo zmateno a nevědělo co se děje, že najednou Brutal není Brutal ale Power... Navíc, Brutalu se podařilo nás perfektně částečně odclonit a to tím že si zamluvili tréninky jednou hodinu před námi a druhou hodinu po nás! Takže v jeden den proběhly 2 kruháče, ale každý pod svou značkou... dobré maso! Zpětně vidím, že to byl jeden z kamenů úrazů a že moment překvapení, kdy jsme mohli přetáhnout kompletní klientelu se nezadařil. Ale nevadí! Máme přece lepší myšlenku, přístup i koncept, ať se ukáže kdo je lepší!

Obr. 3 - "Camp Power přátel z Vršovic - neboli Všesokolské hry" byl za mě vynikající!

Těžkou hlavu jsem si nedělal neb hned 4.7.2019 jsme odjížděli na Camp. Campy byly obecně první vlašťovky toho, že to můžeme fungovat sami a ne pod záštitou někoho, kdo tě jen dojí. Už v roce 2018 na Pařezu se to projevilo, podzimní Pecka svůj účel taky splnila a v pořadí 3. camp měl odstartovat (a odstartoval) novou éru. V trošku pozměněné týmu, protože po neshodách jak z mé strany tak ze strany účastníků jsme se rozloučili s Helčou a tak jsme s Romčou nasadili laťku hoodně vysoko. Změněný koncept pronajaté celé chaty, horské prostředí, nabitý program a hlavně samovolné párty udělali tento Camp nezapomenutelným! Ale! Jsem Prášek a nemůžu mít nic tak lehko, takže se přeci jenom objevila první mračna... ne, to byl přímo blesk. Předžalobní výzva od Brutalu, na okamžité zanechání činnosti a zaplacení statisíc odškodného. Pěkně to měl vymyšlené... To že budeme pryč bylo obecně známo, lhůta na odvolání 7 dnů a já na horách bez možnosti se bránit! Musím mu nechat, že jako protiútok to svůj účel splnilo. Ještě teď mi je blbě když si na to vzpomenu... Cesta Krkonoše - Praha za necelou hodinu, pro starou smlouvu, kterou jsem někdy v mládí podepsal mi moc nadějí na úspěšnou obhajobu nedala a dávala spíše za pravdu mému ex zaměstnavateli. A zde se ukázala perfektní podpora ze strany lidí, kdy jsem si řekl "tohle je to co vlastně chci". Jirka, Karel a další mi okamžitě sehnali právníky (no nebylo to levné, ale stálo to za to) a díky Karlovi se podařilo vše vyvrátit. Ovšem člověk zůstane v pozoru a nějakým způsobem ho to přeci jenom poznamená, že si nedovolí pustit uzdu fantazie tak, jak by člověk chtěl. Následná proti Powerovská kampaň se rozjela na plno, takže šance na rychlou stabilizaci tréninků nepřipadala v úvahu. Dvojí tréninky hrály spíše proti nám a to, že know-how a dosah webovek měl Brutal díky mé předchozí mnohaleté propagaci na prvním místě, nám vlastně všechny potenciální klienty sebralo. A tahle žabomyší válka odehnala i část těch stávajících. Tak nějak se s tím počítalo, prázdniny jsou obecně velmi slabé na účast a vše jsme zaměřili na novou sezónu od září 2019

Obr. 4 - Bylo potřeba nakoupit pomůcky na 2 pobočky

Plán běžel dál. Cíl bylo otevřít další pobočku. Lokalita byla vybrána na Andělu. Delroy's gym, starý boxerský klub, který ovšem nabízel kvalitní zázemí pro vybudování nové pobočky. Jen ty podmínky... 900kč/h. Docela síla! Ale motivace byla, takže proč do toho nejít. Dále bylo nutné nakoupit pomůcky. A ne ledajaké. Chtěl jsem být o level výše. Osy, Powerbagy, Vall-bally a mnoho dalších čupr věcí. Padly veškeré finanční úspory co jsem měl, ale to se přece musí chytnout a lidi to ocení! Trenérský tým byl opravdu silný, 8 trenérů? To přece nemůže selhat.

Obr. 5 - Rozpis tréninků od září

A tak jsme v září začali na plno. A když na to kouknu zpětně, tak ano, opět! Romčo dávám ti za pravdu. Bylo to naddimenzované. Pronajato bylo celkem na 22 naplánovaných tréninků týdně na 3 pobočkách! Koncept začátečníci, pokročilí, mix, silovky, tabaty, ranní, outdoory... prostě to, co se mělo udělat už za Brutalu a chybělo to, ale až teprve my jsme to zrealizovali. A ve skupině 100 lidí, když každý přitáhne někoho nového, přijdou úplně noví co si nás najdou... to je snad tak akorát, ne? Dám tomu pár týdnu a ono se to rozjede! Jenže doba, kdy chodilo na trénink 30 lidí na jednu pobočku, 20 na druhou a skoro 40 na třetí už byla dávno proč, počty klesly v průměru o půlku než dříve. Ale řekl jsem si, že na rozjezd dobré. Jenže ty počty začaly postupně klesat a klesat. Navíc Anděl nefungoval vůbec dobře a lidi jsme tam museli spíše nahánět, Uličník který vedla Evka začal taky postupně upadat. Ale protože už jedeme sami na sebe, tak můžeme uzpůsobovat vše jak to jen jde. Prázdné tréninky jsem proto nahradil něčím novým a to "strečingama". No a nechytlo se. Každopádně smlouvy běžely a nešlo to jen tak vypovědět či snížit hodiny a tak lítali desítky tisíc oknem.

obr. 6 - Cross track race. Účast slabší, ale závod kvalitnější

V řijnu jsem pak uspořádal další Cross track race. A tady se už jasně ukázalo, že to jde pomalu, ale jistě do kopru. V říjnu! Po 3 měsících!!! Lidi jsem doslova na kolenou prosil, aby přijeli na závod, který jsem měl vyšperkovaný k dokonalosti, že bych i komerčním závodům mohl konkurovat. Dorazil jen zlomek. Tréninky začaly notně upadat. Počty klesly k 10 účastníkům v průměru. A co je na tom nejhorší? Že s tím nešlo vlastně nic dělat. Poslední úleva byla, že jsem začal trénovat házenkáře na úkor klasických hodin, což trošku uvolnilo našponovaný rozpočet. Jenže pořád... ono když si založíte podnikání pro kamarády a známé, ale oni tě v tom nechají a nechodí, tak to se opravdu dělat nedá. A ne, jak by jistá Š.G. prohlásila, že to je jen business, tak ne... aspoň ne tak docela. Já jen chtěl pro kamarády dělat to co mě a je baví. Nikdy to nebylo myšleno jako obživa, jako hlavní práce. Chápu, každý má svou svobodnou vůli a může si dělat co chce, ale když ti říkají "Jo, jo, osamostatni se, proč to neděláš sám, já chodit budu" a pak nechodí, tak je to těžký. A co mě vlastně dodělalo úplně, byl (a je) ten absolutní ignor. Prosil jsem o sdílení, o pomoc s propagací... nic... jen pár jedinců. Ostatní? Já nevím z těch 100 lidí, kde je 90% konec? Ano, pár se jich odstěhovalo, pár se zranilo, ale ten zbytek? Ani nenapíšou že už nechtějí chodit? Doslova se mi to rozpadlo pod rukama. A prosil jsem o rady, jak udělat, aby stránky byly lépe dohledatelné, jak zvýšit zájem... nic... možná pár rad, ale skutečná pomoc nikde. Poslední záchranu sebe sama jsem viděl ve vojně, kterou jsem si v listopadu prošel. Nejlepší zkušenost v životě. I beze mě se naštěstí ukázalo, že to půjde, holky s Johnym si mákli, Lůca to ošéfila, Monča pomohla jak to jen šlo. Vrátil jsem se jako nový člověk s novou energii, že po novém roce do toho opět dáme vše. A vydrželo to? ....Necelý měsíc?
Ano, zázrakem se ukázalo pár fungl nových lidí z toho jedna se stala můj nejbližší přítel, ale to prostě na udržení nestačí. No a pak? Korona!

obr. 7 - Power army Korona výzva dopadl asi tak jako všechny mé projekty. Bez zájmu lidí

A světe div se! Původní deprese z toho, že nebudou tréninky a jak to bude, vystřídala absolutní pohoda. Žádné nájmy, žádné náklady a kupodivu se začali ozývat lidé, že chtějí cvičit. A mít po 6 letech volné večery a večeřet v 18 hodin? Lahoda! Ač omezeně, tak jsme po celou karanténu prakticky denně makali. Času bylo dost. Udělal jsem i tzv. Power Army challenge, tréninkový plán pro veřejnost... bohužel opět s minimální zájmem ze strany veřejnosti. Ale to mi nevadilo. Po koroně se podařilo ujednat omezení tréninků a nájmů v Sokolu, začali jsme chodit hodně ven. Počty byly skromné, ale lepší než nic... Anděl byl zrušen a Uličník prakticky přestal fungovat. No a jsme v součastnosti. Zpět trošku naděje mi vrátila má dlouholetá kamarádka Terka, která navrhla otevření vlastní pobočky v Holešovicích. Jako, proč ne. Rád ji podpořím. Uvidíme jak to půjde. Navíc i návrat pár duší na tréninky mi zlepšil náladu :)

Součastnost? Beru to tak jak to je, ale došla mi síla... a došla mi hlavně motivace. Co to sakra je, dělat něco, čeho si lidi neváží? Živořit? Doprošovat se někoho? Ať napíšu článek, nikdo si ho nepřečte, udělám výzvu, nikdo se ji neúčastní. Dokonce udělám blbou FB anketu a nikdo hlasuje. Tak kde je chyba?

Jak bych to shrnul. Jsem o rok moudřejší, beru to více s pokorou. Počáteční ambice jsou ty tam. Zkusil jsem to, nevyšlo to. Tréninky se redukovaly na minimum. Camp? Proč? Pro koho bych ho jako dělal? Letos nic. Podepsal jsem vše ještě na jeden rok. Na jeden, dlouhý rok... nevěřím ve zlepšení... já už udělal maximum. Ti co mě měli podpořit, vykašlali se na mě a ti co mě podpořili, tak za to jsem jim vděčný, ale nestačí to. Nějak to doklepeme. Nemám cíl, nevidím směr, ujel mi vlak. Říkám si, co by bylo, kdybych před těmi 6 lety nekývl na to, že zaskočím jako trenér a pak trenér nezůstal. Mohl jsem mít práci, normální život a neřešit to. Mě nabíjí to, když vidím za sebou úspěch, když vidím vděk lidí, vidím počty klientů, že si váží toho co pro ně dělám... ale toto uspokojení jsem neměl kurva dlouho. A je mi líto, že kvalitu a mou vyčerpanost pociťují nejvíc ti, kteří mi pomohli a nebo zůstali věrní. Ano, těch pár jedinců, na prstech jedné ruky bych je spočítal, co chodí stále. Pak moje trenérky, které jsem skoro vyšachoval, protože je nemám jak zaměstnat. Moji nejbližší kamarádi, co pomůžou kde to jen jde a moje přítelkyně.
První sezona se nevydařila... Co ta druhá? Já si poučení vzal. Nesnažit se, lidi to neocení. Takže uvidíme co druhá a asi poslední sezóna... nevidím v tom smysl, ale nemůžu těch pár jedinců v tom nechat a přestat se snažit. Takže hop nebo trop a pak zřejmě do Armády.
Závěrem chci poděkovat Vám co chodíte a podporujete mě. Jste ti poslední, kvůli kterým to dělám. A ne... nejsem schopný si najít jinou práci (normální), ale to je zas jiné story ;)