Je čtvrtek ráno. Den, na který jsme celou dobu čekali. Celodenní pochod s přespáním venku. Co jsem si to jen proboha vymyslel? Vzhledem k tomu, že podobné akce organizuji od 15 let s různou věkovou skupinou, troufl jsem si i na naši třídu. Za ten rok jsem je přeci jen poznal a vím, kam až můžu zajít. Alespoň jsem si to myslel. 

Hned ráno totiž byly všechny balíčky s jídlem do dvojiček pryč. No hurá! Jenže pak se ukázalo, že někteří si jídlo pro dva prostě sbalili a odnesli. Příště tu cedulku s nápisem "jídlo do dvojice" napíšu na A3 na reflexním papíru!

Ráno byl čas, takže ještě proběhly poslední instrukce k oblečení. Následně se rozloučil Šimon a Boženka, kteří jeli domů a zbyl nám po nočním odjezdu ještě jednoho žáka počet 14 dětí a 2 učitelé. Poslední kontrola a jdeme na autobus. Už po pár metrech bylo jasné, že to bude fakt náročné. Valná většina z nich totiž batoh nikdy nenesla a když už, ne takto naložený. Každý měl spacák, karimatku, věci na spaní, jídlo, vařiče a další osobní věci a některým se to do batohu nevešlo. Upravovali jsme s paní učitelkou popruhy co to šlo, aby se jim alespoň trochu ulevilo, vysvětlovali jsme jim, jak batoh nést a upravit si, aby je nebolela záda. 

Naházeli jsme věci do našeho 9m autobusu na místo pro invalidy, čímž jsme kapacitu autobusu zmenšili na méně než 50% kapacity a vyrazili k Jičínu. Tam jsme se vyvalili jako velká voda na autobusáku.

Finálně upravili batohy a vyrazili. Délka k místu spaní - 15 km. Již po prvních 2 km bylo remcání až nad hlavu. Některé batohy se dětem zařezávaly do ramenou, některé věci prostě připnout nešly a tak je tahali v ruce. Pravidelné pauzy byly záruka, že to nějak dáme. Zde se ale k mému potěšení projevili žáci u kterých bych to nečekal. Ti, co mají nejvíce řečí, či jsou ve škole pasivní byli vpředu a vedli skupinu. Velmi milé překvapení.

Musím tedy uznat, že některé naše holky mají fakt páru. Míša, Eliška a další, které si cestovali jakoby se nechumelilo s krosnou s věcmi obou. Původní tempo 11 minut na kilomert nám ovšem nevydržel dlouho. Jakmile nastalo stoupání směrem k Prachovu, tempo se hodně zpomalilo. Stoupání ke zřícenině hradu Brada bylo na 1 km přes 100m. Všichni se ale hecli, polili se vodou a i přes pár slz jsme dorazili k Rumcajsové jeskyni. Zde 20 minut pauza a nabrání sil.

 Od této chvíle nás čekala jen cesta lesem. Doteď jsme šli po zpěvněných cestách v polích, teď už jen příroda. A bylo to znát. Les a okolí bylo prostě nádherné a i děcka uznala, že to stojí za to. Chodili jsme skálami, dolů nahoru, stavili se na vyhlídce.

Zde už k mému velkému potěšení nabrala spolupráce dětí na maximum. Střídaly si různě batohy, komu se nesl špatně, chvili nesl někdo jiný, půjčovaly si pití, pomáhaly si. Jako paráda, fakt jsem čuměl. Jediné co, tak "kolik ještě? Jak dlouho?" pořád dokola jak Oslík ve Shrekovi. 

Po 10km jsme dorazili k branám Prachovských skal. Protože jsme měli v plánu obejít si turistické trasy, museli jsme se dostat cca doprostřed oblasti. Ta ovšem vedla po schodech a stále do kopce, kdy někteří opravdu umírali (já tedy chvílemi také). Nicméně došli jsme k altánku, kde jsme složili batohy a začali jsme lítat. Doslova. Taková úleva!!! Ač nadšení, že budeme chodit po skalách, ač bez batohů v tu chvíli nebyla na místě, stejně jsme vyrazili. A co víc, někteří chtěli běžet!! Jako proč ne!

Zvolená zelená trasa byla trefa do černého. Byl jsem zde hodněkrát, už jako dítě, na táboře, na závodech, jako dospělý, ale pokaždé si to strašně užiji. A děcka také. Prolézali jsme mezi skálami, různými soutěskami, lezli na vyhlídky a kochali se přírodou. 

Po hodině procházky jsme se vrátili pro batohy a protože bylo lehce před 17 hodinou a turistická chata s občerstvením byla již kousek, vyrazili jsme dál na cestu. 

Poslední metry jsme skoro běželi, měli jsme fakt hlad. U chaty dost lidí, takže jsme se vrthli k pultu a začali si vybírat jídlo. K naší smůle nám paní oznámila, že vaří jen do 16:00, protože je málo lidí. Podíval jsem se po lokálu a venkovním sezení a nepřišlo mi, že by bylo lidí málo. Bohužel se nám nic ukecat nepodařilo a tak jsme si zklamaně dali jen pití a zmrzlinu. Paní byla celou dobu velmi nepříjemná, takže se děti rozhodly pomocí moderních technologiích pomstít. Na recenzích přistálo několik špatných hodnocení, čímž se srazilo hodnocení restaurace z 4,3 na 3,9 hvězdiček. Mají co proto! Jak by řekl klasik cituji: "postavil si hospodu a pak byl naštvaný, že mu tam chodili lidi". 

Naštěstí konzervy to jistily a tak jsme vyrazili v 18:00 na posledních 3 km pochodu. Kolem 18:40 jsme dorazili na mýtinu u zříceniny hradu Pařez. Ač jsme dali odpočinek, tak k mému potěšení si všichni začali připravovat své ležení. Holky jsme tedy ještě usměrnili, že spát z kopce není to pravé, ale jinak pochvala. Proběhlo vyčištění místa spaní, rozestlání a příprava večeře a rozdělání ohně.

Já jsem vyrazil ještě za světla připravit bojovku. To místo znám jak své boty, na této zřícenině jsem již hru několikrát dělal, ovšem ne se školou. Připravil jsme proto jinou trasu, než je zvykem. Ta sice vedla lesem a skalama, ale bylo o hodně bezpečnější, než ta, co jsme připravovali pro táborové děti. Bohužel příprava v jednom člověku mi zabrala skoro 2 hodiny a tak první děti mohly vyrazit na trasu až před 22:00 hodinou. Uznávám, že únava jak dětí, tak mě byla na místě, ale když už tak už. Šlo se po dvojicích až trojicích po svítících lightstickách. Po cestě bylo 5 otázek, na které se muselo odpovědět. 

Zřícenina hradu Pařez je vlastně systém  jeskyň a chodeb, na kterých byl postaven samotný hrad typu Hrádku v Kunratickém lese. Musel jsem proto pořádně nasvítit celou cestu, aby nedošlo ke zranění. Na vrchol hradu jsem pak udělal velký oheň a čekal na první přicházivší. Klidně to na sebe prásknu, bál jsem se tam sám :D 

 Ač jsem měl v plánu to lehce okořenit, tak jsem to prostě nestihl. A možná dobře. Ono znechutit v tomto věku některým noční hry není ono. Skupinky tedy postupně docházeli ke mně a odpovídali na řešení otázek po cestě. Ty byly - Přátelství, kolektiv, respekt - úcta, podpora, vytrvalost. Slova, která jsme si jako třída dali do motta. Každý pak provedl rituál, poklekl a pronesl přísahu, po které byl oficiálně pasovaný na Áčáka a člena naší třídy, kdy se zavázal tato slova ctít a dodržovat. Já jsem jim pak slíbil neomezenou podporu z mé strany. 

Z hradu se pak vraceli jinou cestou. No... mám to psát? Asi budu. Takže za prvné. Ve vesnici kousek vedle, kde jsem nedal žádné značky ale jen řekl "obejděte rybník a jděte stále rovně až do tábora", vypnuly lampy. Někteří si tak udělali výlet skoro 2 km úplně někam jinam. Někteří se vrátili, protože ač po lightstickách, prostě odbočili jinam a tak se vrátili za mnou na hrad. Jiní se zas vykoupali v potoce, kdy jsem jasně řekl: "kde je svítící kolečko, dejte si pozor". No co. Vrátili jsme se všichni živí a zdraví. Poslední už jen, že nás ze skály v našem ležení pozorovali čupakabry, ale to už byl jen detail. Uložili jsme se ke spánku.

 Závěrem jen dodám, že jsme nachodili přes 16km (zapnul jsme hodinky později) a dali jsme to včetně pauz za 6 hodin a 44 minut. Já myslím, že tohle chce potlesk!!!